Před pár dny jsme se ženou a přáteli spustili Montessori školku Svou cestou. Musím říct, že práce s dětmi mi pomáhá a otvírá mi hlavu i v kontextu manažerské práce. Montessori vyuka má v sobě hodně zajímavých myšlenek a principů – jedním z nich je „maličký trik“ v tom, že když chce průvodce (ve státních školách známý také jako „paní učitelka“) po dětech, aby poslouchaly, ztiší hlas. Začne šeptat. Informace připadají dětem jakoby tajné a cenné, nastraží uši, přirozeně se zklidní…
Když jsem to viděl na vlatní oči, hodně mne to zaujalo. A vlastně přivedlo k tomu, že to takhle funguje v osobním i pracovním životě. 100x někomu něco říkáte a on to neslyší. Opakujete, zvyšujete hlas… A on to neslyší. A pak mu informaci podáte jakoby podpultovou formou. Šepotem (ne možná doslova, spíše metaforicky). Opředenou tajemstvím. A uši jsou najednou nastražené. A nejen to, informace se i uloží a „vstřebá“.
Připomnělo mi to jeden korporátní vtip – Jak nejrychleji dostat informaci mezi všechny zaměstanance společnosti? Říct to jako podpultovku někomu z HR oddělení a dodat „nikomu to neříkej!“. 🙂
Zajímavé pro mne taky bylo pozorování toho, že i přes různorodé povahy dětí to fakt funguje na všechny. Ať jste ESFP nebo INTJ (nebo jakákoliv jiná varianta MBTI). Což byl můj původní předsusek, že na nějaké povahy se prostě křičet musí. Opak je pravdou.
Upřímně – jak čím dál víc pronikám do tajů Montessori vyuky, tak se musím přiznat, že tam je dost věcí z psychologie a chápání lidského chování, které jsem si myslel, že už dávno znám, ale prd 🙂